Obsah této stránky vyžaduje novější verzi aplikace Adobe Flash Player.

Získat aplikaci Adobe Flash Player

facebook

Přehrát online

Presskit CZ

Presskit ENG

photo

O filmu

Film I: Do Lotyšska

Zapomenuté transporty: Do Lotyšska

Výzkum, scénář a režie: Lukáš Přibyl

Producenti: Lukáš Přibyl a Ondřej Trojan

Kamera: Jakub Šimůnek

Střih: Vladimír Barák

Hudba: Petr Ostrouchov

Zvuk: Jan Čeněk

 

Film II: Do Běloruska

Zapomenuté transporty: Do Běloruska

Výzkum, scénář a režie: Lukáš Přibyl

Producenti: Lukáš Přibyl a Ondřej Trojan

Kamera: Jakub Šimůnek

Střih: Vladimír Barák

Hudba: Petr Ostrouchov

Zvuk: Jan Čeněk

 

Film III: Do Estonska

Zapomenuté transporty: Do Estonska

Režie: Lukáš Přibyl

Scénář: Lukáš Přibyl

Kamera: Jakub Šimůnek

Hudba: Petr Ostrouchov

Střih: Vladimír Barák

Produkce: Lukáš Přibyl, Ondřej Trojan

Výroba: Lukáš Přibyl, Total HelpArt T.H.A.

Sales: Total HelpArt T.H.A.

 

Obsah Filmu II: Zapomenuté transporty: Do Běloruska

Zatímco první film čtyřdílné dokumentární řady Zapomenuté transporty sklidil pozitivní ohlas kritiky, získal Trilobita a vstupuje do české distribuce, na svou premiéru se chystá druhý film této série. Zapomenuté transporty: Do Běloruska seznamují diváky s další neznámou kapitolou dějin holocaustu - a to transporty Židů z Čech a Moravy do ghetta v Minsku a vyhlazovacího tábora Malý Trostinec. Ze sedmi tisíc tam deportovaných českých Židů se konce války dočkalo pouhých dvacet dva.

 

Svědci, se kterými režisér Lukáš Přibyl mluvil při natáčení, líčí Bělorusko mezi lety 1941 a 1944 jako apokalyptickou krajinu s nocemi ozářenými plameny ze stovek vypalovaných vesnic a půdou doslova prosycenou krví bezpočtu obětí. Válečné Bělorusko bylo zemí, kde rozvaliny zcela zničených měst lemovali oběšenci, kde prašné cesty křižovaly pojízdné plynové komory přezdívané "dušehubky" a v hlubokých lesích se přemnožili "obrovští vlci, vlci lidojedi", živící se masem zavražděných z masových hrobů...

 

"Když už ten vlak několik hodin stál, řekli jsme si, že je to konečná stanice. Tak jsme našli odvahu a odhrnuli záclony a to, co jsme viděli, se slovy nedá vypovědět. Byla tma, světla svítila a na každém kandelábru visely dvě tři divné věci. Nechtěli jsme věřit zraku, že to, co tam visí, jsou lidská těla...," říká hned na začátku filmu jeden z českých deportovaných do Minsku.

 

V místech, kde lidský život měl cenu kulky, měli nejmenší šanci Židé, kteří přijeli transporty ze Západu. Bez znalosti jazyka a místních poměrů nemohli doufat v pomoc obyvatel. Neustále zmenšující se hrstce Židů, kteří nebyli zlikvidováni hned po příjezdu, se jako jediná možnost jevil odpor v řadách partyzánů. Ti ale přijímali jen ozbrojené. Některým jednotlivcům se útěk do partyzány ovládaného území přeci jen zdařil, třeba i s pomocí slovenských vojáků, kteří byli na východní frontě nasazeni po boku německé armády a jejich úkolem byl právě boj proti partyzánům. Na každý takový případ však připadaly stovky a tisíce lidí, kteří zahynuli. Jen několika se podařilo po likvidaci ghetta v Minsku přežít cestu přes vyhlazovací tábor Majdanek v Polsku a řadu koncentráků v Německu až do osvobození.

 

Zapomenuté transporty: Do Běloruska představují absurditu války, nečernobílost situací a omezené možnosti volby lidí v pasti dějin. Obsahují příběhy nezměrné brutality a sadismu, ale i neokázalého hrdinství a přátelství. Dozvíme se o psychopatech, kteří vraždili "pro uklidnění", ale i německých důstojnících, kteří se Židům snažili pomáhat. O partyzánském pohrdání smrtí, stejně jako o nepotlačitelné vůli žít.

 

Obsah Filmu III: Zapomenuté transporty: Do Estonska

Třetí díl dokumentárního cyklu Zapomenuté transporty nás zavádí do válečného Estonska. 5. září 1942 přijíždí do malinké vesničky Raasiku transport jednoho tisíce českých židů. Hned na nádraží je nacistickými důstojníky od deportovaných oddělena skupina mladých žen a dívek. Zatímco jejich rodiny nastupují do moderních, modrých autobusů, ony pomáhají s nakládáním zavazadel na nákladní automobily. Když konečně dorazí do lesem obklopeného koncentračního tábora Jägala, čeká je šok. Jejich rodiny byly mezitím, jak jim po důkladné tělesné prohlídce oznámí velitel, převezeny do lépe vybaveného, "vytápěného" tábora.

 

Jejich úkolem je třídit majetek deportovaných ze všech zavazadel. Čas od času pak velitel vybere nějakou hezkou dívku, kterou za odměnu pošle do druhého tábora za jejími rodiči. Osamělé ženy se postupně shluknou do neuvěřitelně pevného kolektivu, kde vznikají pouta silnější než přátelství a obětavá vzájemná pomoc je samozřejmostí: "My jsme šly z domu, kde jsme byly obklopeny velkou rodinou a spoustou lásky. A najednou to všechno bylo pryč... Ty starší holky byly pro nás vzor, my mladší jsme hledaly náhradu za matku a upínaly se k těm starším děvčatům. Když je vám osmnáct a té druhé třiadvacet, pětadvacet, to je velký rozdíl," vypovídá v dokumentu jedna z žen.

 

S postupem války se životní podmínky pro ženy, které jsou mezitím přemístěny do Centrálního vězení v estonském hlavním městě Tallinnu, neustále zhoršují. To si ony ale odmítají připustit. Jednají vždy společně, téměř jako jeden velký organismus, a díky mladistvému optimismu, humoru a naivitě se jim na jejich dramatické cestě koncentračními tábory daří překonávat veškeré překážky. V každé situaci se vždy snaží hledat to pozitivní: "Jely jsme pro cihly, úplně na druhý konec Estonska, ona ta země není velká. To se nám moc líbilo, kdyby byl člověk býval svobodný, volný, tak to tam bylo nádherné."

 

V tallinnském přístavu, kde jsou nasazeny na nucené práce, mají možnost sblížit se s obyčejnými lidmi – Estonci, Rusy i Němci a vznikají tam přátelství a platonické lásky, které se neřídí ideologií a rasovou nenávistí. Švédští námořníci dokonce některým ženám nabízejí, že je schovají v podpalubí, útěk je však nemyslitelný. Všechny ženy byly předem varovány, že za jakýkoli pokus o útěk budou potrestáni jejich rodiče.

 

Ty dívky, které se rozhodnou jít svou vlastní cestou, zmizí. To je třeba případ Inge Syltenové ve fascinujícím příběhu á la Romeo a Julie. Velitel koncentračního tábora Ereda so do Inge zamiluje tak, že zcela změní své chování a rozhodne se, že už nebude esesmanem. Jejich láska však nemůže mít jiné než tragické vyústění...

 

Na své dlouhé cestě estonskými a později i německými koncentračními tábory dívky neustále obklopuje smrt a nebezpečí, ony však nástrahám až zázračně unikají. "Ten elán, co v nás pořád byl, tím, že jsme byly pořád pohromadě, to byla strašná síla, to nám hodně zachránilo život. Nikdy nenechala jedna druhou padnout." Soustředěné na svou skupinu a sebe navzájem si okolo zuřící holocaust prakticky nepřipouští. Chráněny jimi samotnými vytvořenou obrannou ulitou kolektivu, spoléhajíc jen jedna na druhou tvrdohlavě ignorují hrůzu, která je obklopuje, a nikdy nepřestávají věřit ve shledání s rodiči a přáteli. Až 5. září 1945 jim na večírku ve Švédsku, kde jsou na ozdravném pobytu, kněz odhalí tajemství zmizení jejich rodin...

 

Fotografie z natáčení

photo

Zapomenuté transporty - Lukáš Přibyl při natáčení dokumentu.

Video ukázky

Diskuze